Kolik máme jíst, co by mělo být na talíři a kdy přibližně jíst, si dnes dokáže zjistit prakticky každý. „Dokážou to najít moje dvanáctileté dcery docela spolehlivě,“ říká nutriční terapeutka Blanka Procházková v Longevity podcastu Hospodářských novin. Představa, že se lidé špatně stravují především proto, že nevědí, jak na to, se podle ní nepotvrdila. Někdy může být problémem paradoxně i informací příliš mnoho.
Dobře je to vidět na současné proteinové mánii. Bílkoviny se během několika let staly téměř synonymem zdravého jídelníčku. Protein je v jogurtech, pudincích, tyčinkách, nápojích i pečivu a množství bílkovin se stalo jedním z prvních čísel, které lidé na obalu sledují.
Procházkovou proteinová horečka mezi rekreačními sportovci unavuje. Typický scénář podle ní vypadá tak, že člověk dvakrát týdně navštíví posilovnu a jeho jídelníček se začne točit kolem kuřecích prsou, skyru, tvarohu, proteinových výrobků a rýže.
Bílkoviny jsou samozřejmě nezbytné pro udržení a budování svalové hmoty a jejich dostatečný příjem je důležitý zejména při sportu, hubnutí nebo ve vyšším věku. Více ale automaticky neznamená lépe.
Problém nastává ve chvíli, kdy snaha splnit proteinový cíl začne vytlačovat ostatní potraviny a řídit celý den. Jídlo přestává být spontánní, komplikuje návštěvy restaurací nebo společné večeře a člověk začíná být nervózní, když přesně neví, kolik gramů bílkovin právě snědl.
Takové chování už se může přibližovat ortorektickému způsobu uvažování – tedy nezdravé fixaci na „správnost“ a čistotu jídelníčku. „Pro regeneraci po intenzivní zátěži nejsou důležité pouze bílkoviny, ale také sacharidy, které pomáhají doplnit vyčerpané zásoby svalového glykogenu,“ dodává Procházková.
Právě sacharidy přitom byly dlouhá léta jednou z nejvíce démonizovaných částí jídelníčku. Ve sportovní výživě se podle Procházkové situace postupně mění a sacharidy byly znovu „vzaty na milost“.
Po náročném vytrvalostním nebo intenzivním tréninku proto nemusí být chyba sáhnout po rychle dostupných sacharidech – podle okolností například po pečivu, ovoci nebo jiném snadno stravitelném zdroji – a spojit je se zdrojem bílkovin.
Bez lepku, bez mléka, bez masa. A nakonec skoro bez jídla
Podobně funguje vylučování některých druhů potravin v dobré víře, že to tělu pomůže. Z jídelníčku tak mizí lepek, laktóza, maso nebo mléčné výrobky, aniž by k tomu měl diagnostikovaný zdravotní důvod.
U některých potravin může dlouhodobé vynechání zkomplikovat návrat. Typickým příkladem může být laktóza: při jejím omezení může klesnout aktivita enzymu laktázy, takže po opětovném zařazení většího množství mléčných výrobků mohou přijít zažívací potíže. Člověk pak získá další potvrzení, že potravinu skutečně „nesnáší“. U některých klientů se tímto způsobem jídelníček postupně zúží třeba na deset nebo patnáct bezpečných potravin. Pak už hrozí nejen psychický problém, ale také nedostatečný příjem některých živin.
Pro úzkostnějšího člověka navíc může zákaz určité skupiny potravin vytvářet pocit kontroly.
U vegetariánství či veganství proto Procházkovou nezajímá jen to, co člověk nejí, ale také proč. Pokud je důvodem přesvědčení, etika nebo preference a jídelníček je dobře sestavený, není v tom problém. Pokud člověk potraviny vyřazuje ze strachu, že mu ublíží, může být skutečný problém jinde než ve výživě.
Věty o těle, které si děti pamatují
Problémy se stravou mají často kořeny už v rodině. Procházkové vadí především zdánlivě nevinné komentáře hodnotící lidi podle postavy: „Taková pěkná ženská, kdyby měla o pár kilo míň.“
Dítě, které podobné věty pravidelně poslouchá, si z nich může odnést jednoduchou zprávu: vzhled a hmotnost určují hodnotu člověka. Jakmile se později samo nevejde do představy „správné“ postavy, snadno začne stejným způsobem hodnotit i sebe. V dospívání tento tlak ještě zesilují sociální sítě a všudypřítomné obrazy ideálního těla.
Neznamená to podle Procházkové, že rodiče selhali. Většinou pouze opakují vzorce, které sami převzali. Pokud rodina pochopí, jak vznikají, je možné je měnit. Právě proto je při problémech dětí a dospívajících práce s rodinou často zásadní. Rizikem může být také přehnaný důraz na disciplínu, zejména ve výkonově orientovaných rodinách. Disciplína je v mnoha oblastech užitečná. Pokud se ale přenese i do každého sousta, může se z jídla postupně vytratit radost.
Výsledkem může být extrémní omezování jídla, ale také opačný scénář: člověk se celý den kontroluje a večer, kdy už je unavený, se přejí.
Další podrobnosti se dozvíte v Longevity podcastu Hospodářských novin, kde Procházková mluví i o intuitivním stravování nebo o sportovní výživě.
Poslechněte si víc v podcastu Longevity Hospodářských novin
DALŠÍ DÍLY PODCASTU
