Tahle zkušenost přivedla sportovního psychologa k tomu, aby začal systematicky analyzovat záznamy z hodinek – nejdřív svoje, pak i závodní data klientů. Zjistil, že kombinace tepu, tempa a kadence dokáže poměrně přesně ukázat momenty psychického zlomu.
Prudký start s poklesem výkonu prozradí přepálenou aktivaci před závodem. Rostoucí tep při stejném tempu signalizuje, že sportovec už jede „uvařený", nad své limity. Data sama o sobě ale nic neřeknou o tom, co se sportovci honilo hlavou – k tomu je potřeba se ho zeptat. Křivka na hodinkách je jen vstupní bod k rozhovoru, ne diagnóza.
Kdy se hlava stává brzdou
Podle Kuneše nejčastěji za sportovními psychology chodí lidé s nadměrnou předzávodní nervozitou – tělo je přebuzené, tepová frekvence vysoká, dlaně se potí. Paradoxně to výkon spíš brzdí, protože energie se spálí ještě před startem a vytrvalostní sportovci pak často přepálí i samotný úvod závodu.
Pomoct dokáže jednoduchá dechová technika: nádech na čtyři doby, zadržení na sedm, výdech na osm, opakovaně několikrát po sobě. Podle psychologa dokáže tep snížit i o deset úderů za minutu.
Druhou velkou kapitolou je zvládání bolesti. Kuneš popisuje, že to, jak sportovec bolest interpretuje, přímo ovlivňuje výkon. Kdo si řekne, že bolest k výkonu patří a je jeho přirozenou součástí, dokáže jít dál za hranici. Kdo bolesti podlehne psychicky, výkon se mu zhorší, i když tělo by ještě zvládlo víc.
Temná strana disciplíny
Ne všechno na cestě k lepším výkonům je ale zdravé. Kuneš upozorňuje, že hranice mezi zdravým a nezdravým vztahem k výkonu je tenoučká – a je jí postižen zhruba každý třetí sportovec.
Nejčastěji to vidí u vytrvalostních běžkyň: hubnutí zpočátku skutečně zlepšuje výkon, každé shozené kilo znamená rychlejší čas. Jenže z tohoto mechanismu se snadno stane past – tělo přestane hubnutí zvládat, a i tak se v tom sportovec nezastaví.
Podobně nebezpečné je přetrénování, které Kuneš spojuje s perfekcionismem. Sportovec si naskládá tolik tréninku, že neumí odpočívat, výkonnost místo růstu klesá a přichází frustrace. Paradoxně i řešení – tedy odpočinek – si takoví lidé musí naplánovat jako další „tréninkovou jednotku", protože jinak si volno prostě nedovolí vzít.
Co dělá rodiče (a trenéry) škodlivými
Velkou část své praxe věnuje Kuneš dětem a dospívajícím sportovcům – a tam je podle něj klíčová role rodičů. Doporučuje neptat se dítěte po závodě na výsledek, ale na to, jestli ho to bavilo a jestli bylo spokojené.
I nevinná otázka na výsledek totiž dítěti implicitně sdělí, že na výsledku záleží, a vytváří tlak, který malý sportovec neumí zvládnout. Kritiku výkonu by podle psychologa neměl řešit rodič, ale trenér – a ne hned po zápase, kdy jsou emoce ještě rozjitřené, ale s odstupem několika hodin.
Kdo u sportu vydrží celý život
Zajímavé je i pozorování, kdo u pohybu vydrží nejdéle. Podle Kuneše to nejsou bývalí vrcholoví sportovci, kteří šli vždy na maximum, ale spíš „pohodoví hobíci" – lidé s klasickým zaměstnáním, pro které je sport zdrojem radosti, občas si zazávodí, ale nehrotí to.
Zásadní roli hraje i to, jak moc si člověk sport komplikuje technologiemi a daty. Kuneš přiznává, že i on sám u sebe pozoroval, jak snadno se z radosti stává posedlost čísly a vybavením – a včas to u sebe zastavil.
Jeho rada pro amatérské sportovce je nakonec jednoduchá: hlavní je radost. Výsledek, pokud přijde, člověka příjemně potěší a posune dál, ale nemá smysl mu obětovat všechno ostatní.
Více se dozvíte v nejnovějším díle podcastu Longevity
DALŠÍ DÍLY PODCASTU
